ným prvkem společnosti, a to zejména proto, že je na něm založen jejich

politický systém (demokracie) a z něj vyrůstající instituce, včetně školství.

Západní člověk je orientován na výkon a důraz je kladen především na je–

dince. Jedinec je strůjcem svého úspěchu i neúspěchu, a tudíž je za něj zod–

povědný sám sobě, nikomu jinému. Je kladen důraz na pokrok, inovaci, na

směr „vpřed“. Porážka není katastrofou, ba naopak; ve společnosti, která je

založena na soutěživosti, je běžnou součástí života, stejně tak jako konflikt.

Jedinec může totiž využít nějaké příští šance (či si ji dokonce vytvořit), zá–

leží pouze na jeho vlastním úsilí a aktivitě. 

Protipólem ke společnosti založené na soutěživosti je tzv. „cesta konfu–

cianismu„ charakteristická pro většinu východních kultur. Tento způsob

vztahování se ke společnosti klade důraz především na úctu k tradici, tra–

dičním hodnotám (rodina, stáří, čest) a na respektování sociální hierarchie

(loajalita, pokora). Jedinec je zejména součástí kolektivu, který mu zajišťu–

je socioekonomický status a někdy dokonce i přežití. Před osobním zájmem

jedince tak stojí zájem kolektivu a jeho konání je zaměřeno na prospěšnost

druhým, neboť chce–li jedinec udržet kvalitu svých životních podmínek či

je zlepšit, může toho docílit pouze snahou o prospívání kolektivu. Porážka

či urážka jedince tudíž nemůže být chápána pouze ve vztahu k němu sa–

motnému; poznamenává celou společnost. Tuší–li příslušníci takovéto kul–

tury neúspěch, zpravidla vynakládají značné množství energie na tzv. face–

saving (zachování tváře), protože neúspěch určité skupiny nebo i jedince

vrhá špatné světlo na celou komunitu. 

Obě kultury se liší rovněž chápáním času, což je velmi důležitý faktor,

musí–li spolu vyjednávat jejich zástupci. Slabě kontextové kultury zaměře–

né na výkon a zisk chápou čas jako ekonomický statek (i když nehmotné

povahy), který se dá počítat („čas jsou peníze“). Jejich chápání času je mo–

nochronické a lineární; čas má sekvenční povahu (lze jej rozdělovat na čás–

ti, které po sobě následují v určitém řádu) a je vysoce strukturovaný (do 

nejmenších podrobností propracované plány jednání včetně časového roz–

vrhu a různých termínů plnění). Tyto společnosti jsou tzv. časově minima–

listické, tj. snaží se v minimálním množství času dosáhnout co největší

efektivity (pokud možno empiricky vyjádřitelné, tj. nějak měřitelné, což

vede k tomu, že čas vynaložený na face–saving může být chápán jako ztrá–

ta). V těchto kulturách čas běží, zatímco v silně kontextových společnos–

tech pouze plyne, a to doslova jako řeka v tom smyslu, že vytváří meandry

tam, kde je to nutné nebo vhodné. Čas je pak chápán polychronicky a cy–

127